Žít se musí pořád a člověk má být vděčný za to, co je
Download image
Ludmila Levá, rozená Limpouchová, se narodila roku 1934 v Plzni. Pochází z rozsáhlé katolické rodiny, její strýc Mons. Josef Limpouch (1895-1965) byl významnou duchovní osobností Plzně, byl aktivní v Československé straně lidové a v tělovýchovné organizaci Orel. Za druhé světové války se zapojil do odboje a od srpna 1944 do konce války byl vězněn v nacistických věznicích. Po osvobození se znovu zapojil do veřejné činnosti, v letech 1945-1946 byl dokonce poslancem Národního shromáždění. V letech 1951-1960 byl vězněn komunistickou mocí. Zatčen byl v listopadu 1951, po roce a půl vyšetřovací vazby byl v září 1953 odsouzen Krajským soudem v Plzni k 10 letům odnětí svobody za trestný čin velezrady, měl být zrádcem a agentem Vatikánu. Byl vězněn především ve věznicích ve Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl až na amnestii roku 1960, rehabilitace v roce 1990 se nedožil. Perzekuce se dotkla i dalších členů rodiny, tety paní Levé Marie a Terezie Limpouchovy byly roku 1953 vystěhovány z bytu v Plzni do zchátralé fary v Potvorově. Ludmila Levá studovala gymnázium a sociálně zdravotní školu, kde roku 1952 maturovala. Poté pracovala jako zdravotní sestra. Nejprve pracovala na chirurgii v závodní nemocnici Škodových závodů. Tam ošetřovala i lidi zraněné při plzeňském povstání v roce 1953. Později byla zaměstnaná na posudkovém oddělení polikliniky v Doubravce a na posudkovém a sociálním oddělení Fakultní nemocnice v Plzni. V roce 1992 odešla do důchodu.
