Rudolf Lux

„Byli jsme na poli. Co jsme tam přesně dělali, nevím. Ležel sníh, to ještě vím, a pak přijela tmavá limuzína se čtyřmi muži, jak to často ukazují ve filmech, měli na sobě něco jako kožené kabáty a sebrali ho. A byl pryč. Bylo to české auto, to jsem ještě viděl. Potom byla na poli spousta nářku. Máma přece nemohla děti nechat doma, musela je vzít s sebou. Nevím, jestli jsme tam ještě vykopávali poslední brambory, něco takového to muselo být. Už se blížil leden, ale to nemůžu říct přesně. Vím jenom, jak ho zatkli. Máma potom brečela. Babička u toho myslím také byla, i ona brečela. Takže nebyla to žádná extra legrace, ani pro nás děti, i když nás se to tak silně nedotklo, protože on stejně celou dobu nebyl doma. Kdyby sebrali mámu, to by bylo horší. Ale táta byl víceméně cizí. Vždycky tak píchal, když byl doma... Musel vždycky vzít svého prvorozeného do náruče a to bylo pro mě hrozné, na to mám ještě slabé vzpomínky. Měl takové vousy jako dneska já a strašně píchal. Takže táta nebyl zrovna to, čím měl být, protože skoro nikdy nebyl doma.“

„Později v táboře byla máma, její máma a nás pět dětí v jedné místnosti, v té byla někde i sprcha, ale jen taková primitivní, když už vůbec. Každé čtyři týdny se muselo ven a zůstat venku přes noc, protože tam plynovali, aby se zbavili breber, co tam všude lezly, štěnice, blechy, všechno možné. Štěnice byly nejzajímavější, když byl člověk dítě. Já musel spát na horní palandě, protože jsem jakžtakž dokázal vyšplhat nahoru, ostatní to neuměli, byly to palandy o třech patrech. Na každý pád, když vypli světlo a pokoj jen částečně osvětloval měsíc, mohl jsi vidět štěnice, jak nad tebou cupitají. Vylezly po stěně, přelezly po stropě, kde cítily stoupat teplo, tam se spustily a už jsi měl štěnici někde v oblečení. Já s tím problém neměl, u mě to do druhého dne zmizelo, ale moje sestra – jak ta vypadala! Celá požraná, od hlavy až k patě! Její krev jim líp chutnala a také se jí to zaněcovalo. Další bratr, ten třetí… Byli jsme relativně dobře zásobovaní, protože matka pracovala v kuchyni, ale on nikdy nic nejedl. Když jsme se pak dostali na Západ, byl ještě ve čtrnácti letech vysoký jako jedenáctiletý, měl ptačí hrudník, propadlá ramena.“

„A že byli u nás doma Rusové, ona totiž matka byla v té době doma sama s pěti dětmi, to také ještě vím. Ale dokážu si vzpomenout jen na ten děsivý řev mé matky. Ona tím způsobem, pravděpodobně, tak jsem si to dodatečně interpretoval, zabránila svému znásilnění. Svým šíleným řevem.“

„To bylo to propachtované pohostinství, jmenovalo se Blaue Donau, a u něj malé řeznictví. Ono tam žádné nebylo velké. V Jablonci ano, tam museli zásobovat sklářské hutě. Ale to nebyl případ Loučné. A ten Blaue Donau, ten potom po válce, ať už z jakéhokoli důvodu, byla to stará budova, strhli. Sklep a loubí je stále ještě vidět, zbytky po něm, ale já jsem tam nekopal, jestli tam ještě dole je pivo nebo něco takového. Ale zajímavé je, že místo tramvajové linky, kterou také vytrhali, tam je autobusová stanice a ta se pořád ještě jmenuje Modrý Dunaj – Blaue Donau.“