Ludmila Švandová

* 1935

  • „Jenom Pavel dostal vízum, já jsem měla známého v bance a musela jsem slíbit za Pavla, že se vrátí, a pak jsem toho litovala. Já jsem prosila toho Pavla, aby se vrátil, aby tam nezůstával, ale byla bych raději, kdyby se nevrátil, nemusel zahynout. Já mám obavy, že on nebyl dost opatrný, on vyprávěl o tom, jak byl v rádiu Vatikán a že se setkal s některými lidmi, to byly persony non grata, to mu asi uškodilo, protože on měl být opatrnější, bohužel. Ale on se vrátil tak nadšený a tak plný těch dojmů, potřeboval to sdělit. Mezi těmi studenty musel být někdo, kdo ho udal.“

  • „Viděla jsem ho týden před tím, než se to stalo. On odjížděl, já jsem přijela z nějaké schůze, on byl na zastávce autobusové, a tak jsme se jen letmo rozloučili a on říkal, já za týden přijedu. Za týden jsme čekali a najednou někdo zvonil, už pozdě večer. Já jsem říkala dceři, jejda, Pavel už přijel, jdu otevřít a tam byl esenbák a jenom se zeptal, jestli máme syna Pavla a jestli víme, kde je. To ještě nebylo potvrzené, tak jsme celou neděli čekali s napětím a v pondělí ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Pak jsme žili pořád ve strachu, protože jsme se báli, že nás něco přejede, že se něco stane. Já jsem chodila pěšky z těch Vávrovic, to byla cesta mezi poli, a vždycky, když za mnou jelo auto, tak jsem měla opravdu strach, jsem si říkala, tak teď mě může srazit. Byla to hrozná doba, těžká. Spáchal sebevraždu, mně řekli. Ale ten vyšetřující v Blansku, my jsme tam byly s tou jeho dívkou Aničkou a on nám řekl, podívejte se, to je věc StB, ale vy to nesmíte nikomu říct. Já to říkám jenom vám jako matce a snoubence, ale vy to nesmíte nikomu říct, že jsem vám to řekl.“

  • „Já jsem měla osmnáct roků a dostala jsem umístěnku do osídlenecké obce, Jakartovice se jmenovala ta vesnice. Tam byly ty poměry hodně divoké. Ta škola, kterou jsem dostala, byla ve velmi špatném stavu, okna byla vytlučená, zalepená lepenkou, futra u dveří, to bylo úplně zpuchřelé, takhle vyduté, dveře nešly zavřít, podlaha byla vytrhaná a měla jsem tam osmačtyřicet dětí. Vodu jsme tam neměli, voda se vytahovala bidlem ze studny, ty poměry tam byly obtížné. Byly tam ještě dvě mladé učitelky, které učily na základní škole, tehdy to byla národní škola. S jednou jsem bydlela dohromady v takové podkrovní světničce, neměly jsme tam nic, dvě postele, stůl a takovou skříň, která nešla ani zavřít, ani kamna tam nebyla. Potom jsme kamna dostaly, ale neměly jsme dřevo žádné, nebylo to lehké.“

  • „Pak byl ještě jeden nálet. Za Lasákovým mlýnem byl ještě jeden mlýn Klevetův a za tím Klevetovým mlýnem byla taková louka, která byla obecní, nikomu nepatřila. Na té louce se usadili rumunští vojáci, měli tam koně a někteří se ubytovali v tom mlýně. Tam přišel ten jeden nálet a to jsme byly s maminkou doma, maminka a my děti. Vím, že jsme utíkali podél stěny do sklepa, protože ty střepiny lítaly až k nám na dvůr a teď to tak bušilo kolem nás, my jsme měli strach, ale dostali jsme se do toho sklepa šťastně, takže nás žádná střepina nezasáhla.“

  • Full recordings
  • 1

    Boskovice, 01.02.2023

    (audio)
    duration: 02:04:35
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byla bych raději, kdyby se nevrátil

Ludmila Švandová, maturitní foto, rok 1954
Ludmila Švandová, maturitní foto, rok 1954
photo: archiv pamětnice

Ludmila Švandová se narodila 30. prosince 1935 v Boskovicích do rodiny Marie a Emericha Hrejsemnou, měla dva mladší sourozence Marii (1940) a Zdeňka (1941). Maminka byla sestrou pozdějšího Tomáše Kardinála Špidlíka, jezuity, odborníka na východní spiritualitu, který od roku 1946 působil v zahraničí. Tatínek Emerich byl v roce 1944 několik měsíců vězněný v Kounicových kolejích a v Breslau (Vratislav). Byla svědkem několika nebezpečných událostí spojených s koncem války v Boskovicích. V roce 1954 dokončila studium pedagogického gymnázia v Boskovicích a dostala umístěnku na Ostravsko, kde měli učitelé ve školách velmi špatné podmínky. Poznala tam svého budoucího manžela Karla Švandu, v roce 1956 se vzali a narodily se jim dvě děti Helena (1957) a Pavel (1959 – 1981). V období uvolnění politické situace navštívili manželé Švandovi v roce 1966 Tomáše Špidlíka v Itálii. Po okupaci Československa vojsky VS (Varšavská smlouva) musela jako ředitelka projít prověrkami, ale do KSČ (Komunistická strana Československa) nikdy nevstoupila. Při rekonstrukci rodinného domu v roce 1974 tragicky zahynul manžel Karel. O prázdninách roku 1981 její syn Pavel, nadaný student architektury, navštívil svého prastrýce Tomáše Špidlíka v Itálii. Po návratu zřejmě čelil nátlaku StB (Státní bezpečnost) a za dosud nevyjasněných okolností byl 10. října nalezený mrtvý na dně propasti Macocha. V roce 1984 se přestěhovala z Opavy i s dcerou do rodných Boskovic, kde žije dodnes (2023).