„Dole v přízemí byla velká restaurace, ta připadla Ráji. Dům byl znárodněn. Platily všechny dekrety o nadměrnosti bytu. Já jsem tehdy začal studovat v Praze, maminka byla přestěhována do menšího bytu a platila nájem. Došlo k tomu, že dům byl obsazován zejména zasloužilými nájemníky, straníky, lidmi, kteří byli režimu milí. Umísťovali je tam bez ohledu na cokoli. Dům byl postupně plundrován, protože za socialismu se do ničeho neinvestovalo. Jen za všechny roky do plynofikace, která se tehdy zařizovala všude, ale jinak se žilo z podstaty. Investice začaly, až když rodiče dům převzali, ale poněvadž už měli přes osmdesát, tak ho darovali nám a my jsme s bratrancem mohli začít aspoň s tím nejzákladnějším, to znamená obnovit střechu.“
„Otec byl poctěn československým válečným křížem, v Hranicích tehdy byl i prezident Beneš. Až když jsem si připravoval všechny podklady a věci, které jsou uloženy na krajském vojenském velitelství, včetně otcovy uniformy a jeho posledních slov k nám. To muselo proběhnout lety, protože ani maminku jsem nechtěl drásat věcmi, které si musela prožít. Ale potom jsme o tom hovořili mockrát, když jsem byl schopen ty věci pochopit. Stejně jako jsem hovořil s oběma strýčky ještě předtím, než byl můj druhý strýček zatčen a odsouzen do Leopoldova, kde strávil několik let zcela zbytečně na nějaké udání. To se stalo v roce 1957 a já bych to ani nevěděl. Tehdy jsem studoval na Vysoké škole chemicko-technologické, povolali mě na vojenskou správu a tam mně takový mladý podplukovník sdělil, jakého hrozného činu se strýček dopustil.“
„Velmi rychle jsem věděl, kde jsem zařazen. Byli jsme buržoazní rodina, protože babička postavila další patro domu a to byl přečin, který se nedal ničím nahradit v očích lidí, kteří převzali moc. Protože to byla zásadní hrůza, něco udělat, něco postavit, dát do toho vlastní peníze. Ale to jsem pochopil později. Už ale ne tak pozdě. Už ve čtrnácti letech mi řekla babička, která žila do mých sedmnácti let... Tehdy běžel proces s lidmi, kteří se nejvíce zasloužili o komunistický puč, pánové Slánský a další. A babička, když vynášeli nad nimi rozsudky smrti a rodiny se pod to podepisovaly, tak babička řekla: ‚Vládíku, už ta banda věší jeden druhého, jak je to v té jejich Moskvě naučili.‘“
„Strýček byl potom vyhozený z armády, ale měl pořád generálskou hodnost. Ale strýček potom něco povídal... Oni se scházeli, ti lidé, kteří přežili nacistický žalář, on byl vězněn dvanáct let, v Kasselu a nakonec na Mírově. Pak něco povídal v nějaké kavárně a tam ho udali. A tak dostal další čtyři roky a byl vězněn v Leopoldově mezi léty 1957 a 1961. A když tam přišel, tak tam byli ještě někteří vysocí důstojníci SS a říkali: ‚Herr General, Sie sind wieder da.‘ To muselo být obrovský. A ten mně řekl: ‚Vládíku, ty musíš být chytřejší než tihle lotři, protože oni čekají na každou otevřenost a hned tě mají.‘“
„Tak já jsem musel vnímat, že nemůžu žvatlat ‚Hitler lump‘, už tak v roce 1943, 1944. Pak jsem to začal silně vnímat, když sem přišla Rudá armáda a s ní přišli špičkoví důstojníci. A paní od majora sovětské armády, maminka jim hrála na klavír, tak ta jí řekla: ‚Paní Talášková, na vás se tady chystá těžká věc, vy něco zažijete. Vy zažijete to, co jsem zažila já, poněvadž moji rodiče jsou pořád ve vyhnanství v Archangelsku.‘ To bylo samozřejmě mezi dospělými, toto jsem nevnímal. Ale začal jsem to vnímat brzy po únoru 1948, kdy jsme se najednou stali tou nechtěnou nenáviděnou buržoazií jenom proto, že babička postavila za těžce vydělané peníze další patro domu.“
„Tehdy maminka i strýc mluvili česky a taky strýc uměl polsky, pochopitelně. Maminka ještě moc ne. Babička uměla německy, trošku maďarsky, poněvadž byla v Budapešti u tety, která byla modistkou. Uměla samozřejmě polsky. Prostě Rakousko-Uhersko, ať už bylo jakékoli, tak poskytovalo větší životní prostor a rozjezd pro řadu národů, a ti národové to brali tak, jak ti lidi chtěli. Je dobře, že nakonec světová válka vyšla vítězně pro mocnosti Dohody, ale lidé žili svoje životy a probudili se v republice. Říkali, že ta republika je teď taková úzká, malá. Děda obchodoval s uhlím, jezdil do Poznaně, do Pruska tehdejšího. A obchodoval s plátnem a textiliemi, to jezdil do Lemberku neboli Lvova a do Tarnova. A babička mně říkala, že mu to chybělo do konce života. On zemřel v roce 1929 a pořád říkal: ‚Je to tady strašně malý, tady nemůžu dělat obchody.‘ To je pocit, který ti lidé žili a který v nich zůstal.“
Vladimír Talášek je synem plukovníka Vladimíra Taláška, který byl 19. srpna 1942 popraven nacisty ve věznici v Plötzensee za odbojovou činnost v organizaci Obrana národa. Otce si Vladimír nepamatuje, protože mu v té době nebylo ani pět let, narodil se 1. ledna 1938 v Hranicích na Moravě. Pamatuje si však otcovy dva bratry, rovněž vysoké důstojníky. Jeden z nich, Jaroslav Talášek, byl vězněn nacisty a pak i komunisty. Druhý strýc Oldřich za války pracoval na exilovém ministerstvu obrany v Londýně, bojoval ve Slovenském národním povstání a nakonec byl také perzekvován komunisty. Rodině byl znárodněn dům na náměstí v Hranicích na Moravě, Vladimír žil v nuzných podmínkách s babičkou a matkou. Celý život se trápil tím, že hrdinství jeho otce a strýců je zapomenuto. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, ale protože nevyjádřil souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, nemohl dál pokračovat ve vědecké kariéře. Až do revoluce v roce 1989 pracoval v Ústavu technického rozvoje a informací, který byl jakýmsi útočištěm režimu nepohodlných technických odborníků. Po roce 1989 se stal na VŠCHT prorektorem pro vědu a výzkum. Pak pracoval pro německou firmu. V restitucích získal zpět zdevastovaný dům na hranickém náměstí, spolu s bratrancem jej opravili, a tak znovu začal žít v místě, kde se narodil. Jméno jeho otce nyní nese rota aktivních záloh v Olomouci a až po roce 1989 se rodina dočkala uznání za odbojovou činnost a hrdinství všech tří bratrů.
