Jan Vosáhlo

* 1942

  • „Na učilišti, protože to byl rok 1957, tam už byli lidi, kteří se od Němců učili těsně po válce. Takže už měli skoro deset let činnosti ve výrobě, takže už to uměli učit a mohli předávat zkušenosti. To, co umí, učňům, kteří přišli v době, když jsem přišel já. Tam ještě byla řada Němců, neuměli česky, a když, tak hodně málo, ale měli jsme možnost se dívat, co dělají. Podívali jsme se, co nás zajímalo, když jsme nevěděli, jak dál. Takže nám byli oporou v řemesle. Na nějaké vyprávění to ale nebylo, německy jsme neuměli, protože my jsme přišli z vnitrozemí, a oni zase neměli potřebu mluvit česky. Naši vrstevníci tady nebo kluci, co s námi byli v učení, byli potomci Němců. Mluvili německy, tedy uměli německy i česky. Pamatuju si, že se mnou se učil kluk tady od Varů, vyprávěl nám o své rodině a říkal: ‚Já jsem byl před barákem doma a najednou přišel nějaký pán a mluvil na mě, mluvil německy, a jestli je doma maminka, se mě ptal. Říkal jsem mu, že jo, on říkal, jestli ji můžu zavolat. Říkal: 'Tak ji zavolej!' Tak jsem ji zavolal. Říkal jsem: 'Mami, je tady nějaký pán, chce s tebou mluvit.' Ten pán byl jeho otec, který se vrátil z Ruska ze zajetí po válce.“

  • „Pamatuju, že jsme chodili nakupovat. Šli jsme nakoupit. Čech nakupoval deset nebo patnáct deka ementálu, patnáct deka gothaje. Němec přišel: ‚Já bych chtěl sýr ementál nebo eidam.‘ ‚Kolik?‘ ‚Celou šišku.‘ Turista celou šišku. Šunku celou šišku. Tenkrát to bylo v okamžiku, kdy tady jim bylo dobře. Takoví floutkové, patnáct šestnáct osmnáct roků, koupili si za pár marek flašku šampusu, sedli si na obrubník a chlastali z flašky, protože na to měli. Pro ně to nebyl problém. Je tady hospoda Červený mlýn, která se specializovala na smažený sýr s brambory. Nevím, jestli ti Němci to neznali, určitě to neznali, protože do té hospody chodili po stovkách. Hospoda byla na oběd věčně plná. Dělali smažený sýr, všichni, co tam vešli, chtěli smažený sýr. Dostali smažený sýr, obsluha je po snědení jídla snaživě, možná slušným způsobem, možná ne, vylifrovala ven. Protože venku stála fronta lidí, kteří šli taky na smažený sýr.“

  • „Hotel Bílá labuť, z jehož balkónu mluvil Hitler, stál na rohu náměstí, tady vedle nás, vedle nás kousek. Tenkrát se mluvilo o tom, že hotel zůstane, ale že se musí předělat, protože to bylo pro dnešní dobu nevhodné. Takže přijela armáda s buldozery, náklaďáky, transportéry, já si je pamatuju, a začali jeden barák vedle druhého bourat. Něco bourali zvenku, takže to srovnali se zemí. Tenhle hotel Bílá labuť bourali tak, že chtěli zachovat plášť, vybourat vnitřek a vystavět to vevnitř nově. Jenže tehdejší hlavy to vymyslely ještě všelijak jinak. Takže nejdřív vyvezli celý vnitřek na transportérech na náklaďáky a odvezli. A pak zbourali celý plášť.“

  • „Na národním výboru tady visí mapa, je to letecký záběr města Kraslic. A zvláštní na tom je, že Kraslice, když jsou vidět z výšky, je to hákový kříž. To je taková zvláštnost. A proto tady taky byl Hitler, Hitler navštívil Kraslice. U kulturního domu je takový kruhový sloup o průměru asi jednoho metru nebo víc a jsou tam velké obrazy původních Kraslic. Je tam i hotel Praha a balkón, odkud mluvil Hitler k veřejnosti. Existuje řada fotografií ze starých Kraslic, protože tenkrát byl tady v době těsně po válce i za války, taky už bohužel není mezi námi, fotograf, který fotil Kraslice. Takže i já mám doma řadu původních Kraslic. To už zdaleka nevypadá tak jako dnešní Kraslice.“

  • „Mám z té doby zážitek – když zemřel Gottwald, tak se to samozřejmě jakoby truchlivě slavilo. Ale větší zážitek mám, když umřel Stalin, Stalin zemřel v roce 1953, myslím. Tenkrát jsme poslouchali rádio a na pohřbu Stalina zpíval obrovský gruzínský sbor a zpívali – tenkrát se říkalo, že to byla Stalinova píseň Suliko. Suliko, to pro mě byl neskutečný zážitek. Můžu říct, že jsem téměř beze sluchu, ale než jsem ztratil sluch, rád jsem si to poslechl na počítači, kde byla i hudba. Protože pro mě by to byl i dneska neskutečný zážitek. Protože to byl stohlavý nebo nevím kolikahlavý sbor těch gruzínských zpěváků.“

  • „Chodili jsme se na něj dívat, protože budova rakovnického soudu je pod takovým svahem a nahoře nad svahem je městský hřbitov. A pod svahem je budova soudu a tam byly i cely. Takže jsme – zřejmě to měla mamka domluvené – takže jsme si chodili zamávat. Tatínek za zamřížovaným oknem a my stáli na nějaké takové zídce a vídali jsme se. Zamávali jsme si, mluvit se nedalo, protože to bylo – nevím, jestli to bylo čtyřicet, padesát nebo ještě víc metrů. Na žádný hovor to nebylo. Teprve když otce převezli na práci v Horní Bříze, keramička tam byla, nevím, co je tam teď, vyráběli tam záchodové mísy, umyvadla, vany a nevím, co všechno ještě. Tam pak pracoval a měl povolené návštěvy. U nás to dopadlo tak, že jsme byly čtyři děti a čtyři jsme nejezdily. Mohli jenom dva, párkrát jsme tam byli, otec tam nebyl naštěstí dlouho, protože byl odsouzený na osmnáct měsíců. Nebyl tam celých osmnáct měsíců, byl tam myslím čtrnáct nebo dvanáct. Takže nebyli jsme tam častokrát a otec se vrátil. Bylo to po Vánocích, vím, že nám sliboval: ‚Vánoce si uděláme, až přijdu domů.‘ Protože se vrátil v lednu.“

  • „Rodiče byli z východních Čech, otec Alois byl zlatník a hodinář, moje matka, protože měla čtyři děti, tak byla dlouhou dobu v domácnosti. Do práce šla, až když došlo k takové nějaké zvláštní věci, která se v té době samozřejmě tenkrát nosila. Otec byl zlatník, hodinář, živnostník, takže na udání přišli na kontrolu. My děti jsme byly v té době na prázdninách. Mezitím StB, nebo co to bylo, se přišli podívat do bytu a hledali utajené zásoby zlata. Utajené zásoby nevím, jestli našli, myslím ale, že ne. Pravdou je, že jsme přijeli z prázdnin a byly vytrhané všechny prahy v bytě, byla ubouraná vana. Otec nebyl doma, byl už zajištěný a později odsouzený na osmnáct měsíců jako záškodník nebo prostě jak se tomu tenkrát říkalo. Zkrátka otec nebyl doma.“

  • Full recordings
  • 1

    Kraslice, 09.03.2024

    (audio)
    duration: 02:45:46
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Vrátili se z prázdnin, táta nikde a doma byly vytrhané prahy

Jan Vosáhlo osmnáctiletý, 1960
Jan Vosáhlo osmnáctiletý, 1960
photo: archiv pamětníka

Jan Vosáhlo se narodil 15. října 1942 v Rakovníku, měl tři sourozence. Na Rakovník vzpomíná jako na bohaté a kulturní město. Jeho rodiče se tam přestěhovali z Chlumce nad Cidlinou, otec Alois měl v Rakovníku zlatnictví a hodinářství, maminka byla v domácnosti. V roce 1951 otce zatkla komunistická policie a u soudu dostal 18 měsíců vězení. Podle Jana Vosáhla hledali příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) v jeho živnosti a v bytě utajované zásoby zlata. Jestli je skutečně našli, Jan Vosáhlo nevěděl. V době otcova zatčení a domovní prohlídky trávil prázdniny u babičky v Chlumci nad Cidlinou. Otec si odpykával trest v západočeské Horní Bříze, kde během věznění pracoval v keramičce. Matka s dětmi ho mohly navštěvovat pouze ve dvou. Otce propustili v lednu 1953, několik měsíců před vypršením trestu. V roce 1957 nastoupil Jan Vosáhlo na odborné učiliště v Kraslicích, kde se učil výrobě saxofonů. Učiliště ukončil v roce 1960 a dalších 42 let pracoval v podniku Amati. V továrně poznal řadu Němců, kteří tam dělali před druhou světovou válkou, kdy v Kraslicích žila pouze nepočetná česká menšina. V roce 1965 se oženil s manželkou Miroslavou, v roce 1970 se jim narodil syn a v roce 1972 dcera. Do Kraslic přišla Miroslava Vosáhlová s rodiči bezprostředně po druhé světové válce z českého vnitrozemí, její otec vyráběl pouzdra na hudební nástroje. V roce 1968 byl pamětník s manželkou ve Francii na pobytu zaměřeném na jazyk esperanto. V roce 1968 se Jan Vosáhlo stal svědkem toho, jak se 21. srpna valila přes Kraslice do českého vnitrozemí sovětská okupační vojska ze sousedního východního Německa. Dalších 21 let, označovaných historiky za politickou a společenskou normalizaci, prožil především prací, starostí o rodinu a sportem. V roce 1984 maturoval na Střední uměleckoprůmyslové škole hudebních nástrojů v Hradci Králové. V Amati si ho vybrali jako mistra, ale musel se stát kandidátem Komunistické strany Československa (KSČ). Do strany nicméně nevstoupil, jeho kandidátskou lhůtu ukončila v listopadu 1989 sametová revoluce. Navíc se ještě předtím ocitl ve sporu s ředitelem továrny a vedoucím výroby a funkce mistra ho zbavili. Po roce 1989 se po otevření hranic se sjednoceným Německem stal svědkem, jak z Klingenthalu mířili Němci do Kraslic za levnými nákupy a do restaurací. V Amati zůstal i po privatizaci a z firmy odešel v roce 2002. V roce 2024 žil stále v Kraslicích se svou ženou Miroslavou.