Arif Yunus

"Hlavně, Leyla a já jsme historici. A my jsme byli neustále konfrontováni s problémy, které si mnozí sovětští lidé neuvědomovali. Protože co je to historik v národních zemích? Znamená to, že se nemůžete zabývat historií vlastního národa. Ještě jedna poznámka. Byl jsem v oddělení etnogeneze, které se zabývalo původem národa. A ukázalo se, že jsme především museli všechno dělat rusky, zejména když se psalo o zásadních problémech. V rodném jazyce se mohlo psát o historii komunistické strany nebo chválit Sovětský svaz. Ale starověk a středověk – pouze v ruštině. Před zveřejněním dávala Moskva svolení. Tam byla disertace také schvalována. Vždy jsme tento okamžik cítili. Nebo kdo pracoval v archivu, určitě se setkal s kontrolou na různých úrovních. Pokud chtěl pracovat v archivu, musel získat povolení. Každá instituce, zejména naše akademie věd, měla tzv. 'speciální oddělení' – to bylo KGB. Povolení dalo zvláštní oddělení akademie, pak zvláštní oddělení v Moskvě. Pak jste dostali povolení a šli jste do archivu, kde vás znovu zkontrolovali. Ať se vám to líbilo, nebo ne, začal jste přemýšlet: 'Proč to všechno? Proč bych měl získávat materiály o historii svého národa tímto způsobem?' A mimochodem, ne každý dal svolení. Když jste měl přístup ke speciálnímu depozitáři, vyvstala spousta otázek. Viděl jsem rozdíl mezi oficiální historií mého národa – deklarovanou historií, a skutečnou historií. Dokonce jsem věděl, že sovětské dějiny jsou zcela zkreslené. V Rusku je to mimochodem zkreslené i nyní. Mnohé z toho, co jsme viděli ve filmech a četli, byla naprostá lež. A já jako historik, jako vojenský historik, odborník na války, jsem to věděl velmi dobře."

"Při studiu pogromů v Arménii jsem vedl rozhovory s 928 uprchlíky. A ne jen tak ledajaké rozhovory. V té době nebyly počítače, psal jsem ručně a udělal si mozoly na prstech. Poté jsem tyto materiály poslal Generální prokuratuře SSSR. Na základě toho Moskva zahájila 26 trestních řízení ve věci vražd Ázerbájdžánců v Arménii. Totéž jsem udělal v případě pogromů v Ázerbájdžánu. Obě strany se mnou samozřejmě byly nespokojené, protože kdybych jako Ázerbájdžánec psal jen o pogromech v Arménii na Ázerbájdžánce, udělali by ze mě v Ázerbájdžánu hrdinu. Ale psal jsem také o pogromech na Armény. Takže jsem porušil tabu, že v době války se nesmí psát špatné věci o vlastních lidech. Nemůžete. Stáváte se nepřítelem. Tehdy jsem byl mimochodem poprvé označen za arménského špiona, nepřítele národa. Ale já jsem tehdy říkal a vždycky jsem říkal, že v karabašském konfliktu není nikdo v právu, obě strany mají ruce až po lokty v krvi. Na jedné i na druhé straně je krev. Mým úkolem bylo dělat osvětu."